Surrealismus hůl nikdy nedržel, neb ji hned zlomil
Rozhovor o výstavě ve Hvězdě a o surrealismu
Jiří Peňás
AUTORIZOVANÁ, ÚPLNÁ VERZE (na rozdíl od toho, co visí na Lidovkách…)
František Dryje: šéfredaktor revue Analogon, básník
Bruno Solařík: redaktor revue Analogon, básník
Jaromír Typlt: kunsthistorik, básník
Jakub Vaníček: literární kritik
V letohrádku Hvězda, muzeu Památníku národního písemnictví, běží výstava Surrealistická východiska (1948–1989) – Odklony / Návraty / Přesahy, kterou připravili sami surrealisté (někdejší i současní) – Stanislav Dvorský, Martin Stejskal a zde přítomný František Dryje. Vedle jiných výstav, které nějak reflektují a kodifikují kapitoly literárních a uměleckých dějin, se zde předvádí něco, co vlastně úplně minulostí není, co žije, vyvíjí se a pokračuje dál. Ovšemže především pro surrealisty, tedy přímo některé z vás. Ale co ti ostatní, kteří na věc pohlížejí možná trochu jinak? Co nám vlastně ve Hvězdě surrealisté chtějí o sobě říci?
Dryje: Jako spoluautor scénáře výstavy mohu říct, že naší ambicí bylo na poměrně malé ploše výběrově zdokumentovat a představit širší veřejnosti z větší části dosud neznámé dějiny a vývojové proměny surrealistické aktivity v oblasti psaného slova – jde primárně o výstavu tzv. literární – ale i výtvarného projevu, filmu, divadla a dalších oblastí. Proto je kladen důraz na dokumentární materiály, fotografie, korespondenci apod., a jejich explikativní vřazení do náležitého dobového i vývojového kontextu. Vlastní tvůrčí realizace (obrazy, básně ap.) mají tuto ambici dotvářet, ne ilustrovat, ale učinit plastickou a sdělitelnou. Z toho hlediska považuji za výhodu, že expozici připravovali lidé, kteří byli takříkajíc „u toho“: Stanislav Dvorský, který se činnosti surrealistického okruhu aktivně účastnil od konce 50. let až do konce let 60. (ve Hvězdě působil jako hlavní organizátor a kurátor výstavy), zpracoval období 1948–1969, Martin Stejskal a já co reprezentanti současného surrealismu jsme představili období 70. a 80. let. Šlo tedy primárně o jakousi surrealistickou historiografii a faktografii, jež měla zaplnit mezery v prezentaci určité etapy kulturních dějin poválečného Československa a zároveň co nejrigorózněji a pokud možno nepředpojatě korigovat jejich průběžné zkreslování a dezinterpretaci, jakou začasté přináší akademická uměnověda či literární historie (například nedávno vydaný sborník Symboly obludností). Tím vším měla promluvit k dnešku. Zda a jak se nám to podařilo, jistě posoudí jiní.
Solařík: Ve Hvězdě vlastně surrealisté nic říct nechtějí, protože se jedná o retrospektivu. Nechápu, mimochodem, proč nebyl k diskusi nad Hvězdou přizván Stanislav Dvorský (hlavní autor koncepce).
Pro současné surrealisty, tedy stoupence syntézy neřízeného myšlení a kritického vědomí, jde o jeden z vagonů vlaku, který pokračuje v jízdě, možná s jinou lokomotivou a určitě jinou krajinou.
Pro ty, kdo považují surrealismus za uzavřenou kapitolu dějin umění, to může být zajímavý pohled do soukromí aktivity osob, spřízněných volbou imaginace jako královny schopností, a to v dobách (1948–1989), kdy důraz na jedinečnost lidského prožívání světa znamenal automatický odchod do ilegality.
Typlt: Na Hvězdě se surrealisté především pokoušejí udržet svoje dějiny ve vlastních rukou – na jedné straně proti historikům umění, na druhé proti nejrůznějším revizionistům a hlasatelům alternativ. Vyprávějí tou výstavou velký příběh o tom, jak u nás v podstatě bez žádného zásadnějšího přerušení po celých čtyřicet let komunistického režimu existovalo uskupení, které pokračovalo v dobrodružstvích původního surrealismu. A je potřeba říct, že odvyprávění takového příběhu se těžko mohlo podařit bez určitého podílu mystifikace – vždyť přinejmenším v padesátých a šedesátých letech bylo několikrát zcela vážně ve hře, jestli se vůbec ještě bude mluvit o surrealismu. Jestli to má ještě smysl. Určitě bych neřekl, že výstava na Hvězdě tyto dobové pochybnosti zakrývá – ale přinejmenším se je snaží elegantně překlenout, jako by nešlo o víc než o nepříliš významná zakolísání
Dryje: To si nemyslím, neboť my nic nevynecháváme. Právě tyto časové nejasnosti kolem surrealistické identity vyjadřuje podstatně podtitul výstavy: Odklony / Návraty / Přesahy, a prezentace jednotlivých období: 1. Znamení zvěrokruhu (1947–1952), 2. Okruh pěti Objektů (1953–1962), 3. UDS (1963–1969), 4. Surrealistická skupina v Československu (1970–1989)
Vaníček: Jako ten, kdo zná aktivity dnešní