První, nejrozsáhlejší oddíl sbírky, nazvaný „Sentimenty“, představuje Františka Dryjeho, jak ho známe, v jeho sarkastické, řazavé, pronikavé a podnětné poloze, ve výrazu, který nedá čtenáři spočinout. Asociace neotřelé, obrazy překvapivé. Naproti tomu „Pakoány“ představují Dryjeho polohu usebranou, meditativní, místy až zamlklou – jako by i tuto polohu svého nitra básník potřeboval nechat promluvit, pro sebe nezvykle ztišeně a meditativně. Kraťoučkým oddílem předposledním vstupujeme do času krize, která prostoupila, ohrozila, překvapila a zaskočila celou planetu. To pokračuje i v oddílu závěrečném – „Neutečeš, vole“ –, který považuji za vůbec nejsilnější z celé sbírky. František Dryje je a umí být básník širokodechý, dlouhé verše a jakási jejich nekonečná melodie je podmanivá a dává zaznít slovním spojením a obrazům netušené síly. Jde de facto o jednu rozsáhlou a vnitřně členěnou báseň, o níž bez nadsázky můžeme říci, že je mimořádně inspirovaná.
Jan Šulc
Vypracuj jemný seznam
znělo zadání
nezbylo nežli sebrat všechna
jemna
však seřadit je podle jsem už
nedokázal
podle sem a tím
méně zrcadlem a ovšem –
zle a tuze podle
skal
Neutečeš, vole (fragment)
Vy hlavohlaví, znám vás z televize, té zabedněné, to je dávno
obludy blud se příliš nemění – roky a roky utíkám (také) před vámi
běžím na místě, dovnitř, na půl huby
dech dochází, duch ztrácí přes rameno, tak mezi dveřmi čepice, čepice jako cáry lavin z lístkového těsta
kupte si třeba Kantovu noční, střapec za tolar
anebo prosté vlasy Allana Ginsberga
budou vám slušet, o tom není sporu
ani se nemusíte dívat do zrcadla
au, au, ty vole, au, jau, vole, au!