Mnohovýznamovost poezie, vrstevnatost významů zachycených v imaginativní zkratce – v onom pověstném krátkém spojení protilehlých představ či skutečností, prolnutí „vysokého a nízkého“ (například aspektů posvátna a provokativního plebejství) či různoběžných „hladin úvah“, je pro poetiku Jana Kohouta nadále charakteristické, ba určující – rozvíjí a mnohdy až k hranici paradoxu obohacuje a nově strukturuje tradiční metaforická vyjádření. Přitom nás ovšem zaráží plynulost, ona nehledaná samozřejmost a celistvost projevu – autor svou básnickou mnohohlasost a mnohovýznamovost nekonstruuje, ale spíše aktivně zaznamenává, všechny složky básně, řetězce slov, obrazů a skrytých korespondencí jako by mu samovolně, ale vždy přinejmenším podprahově kriticky vyrůstaly pod rukama.
Dávno tomu nevím čemu
kdy bez firkušných premiantů
byly slyšet i akcie vajglů
jen proto aby si žena diktátora
do třetí věty komorně schrupla
a v neholených slipech
nevhodně vítala maďarskou delegaci
až mnoho straníků šlo se pak udat
že viděli hovno
***
I ožralý na plech mám v monoskopu stíny
na nichž Ize stavět tady a teď
jak na magellanových mračnech vizuální filiálky
kde kostkovaní chrti paběrkují z vyšších štvanic
háky rovnocenné kalu
kde živoří hlodáš a oskeruše
jak světlo slují ve tmě oken
dva prasavci v rezervoárech
vykouřených dnů
***
K zesinání netřeba zimy
k zešílení rozumu k úrodě déšť
k morgáně tetelivý vzduch
v ešusu svěcené vody:
v té dóze na medúzy a líhni olihní
zavřené jak hmyz i s květem
do torby doupného stromu
co létá nad sebou jak špionážní dron
s vrtulí y gipsu mezi zvonem a dělem
mezi hvězdami a křoví