Poezie Jana Gabriela je nesena touhou vydobývat ze světa potutelné juxtapozice různě nesouvisejících skutečností. Proti zprostředkovanému světu staví svět skutečný, který má ještě nějakou váhu, vůni, příchuť náladu i tresť. Při čtení jeho textů nejen zakoušíme nové, překvapivé vjemy, které rozšiřují naši vlastní citlivost, ale dozvídáme se i něco o světě skrze pregnantní obrazné myšlení, které je vlastní právě pouze poezii.
Co vlastně mohou být ony „protažené stíny“, podle kterých se jmenuje celá sbírka? Vlnící se postavy a siluety, jejichž obrysy jsou zastřeny temným světlem? Koho představují tyto postavy? Odkud se vzaly? Kde jsme je mohli spatřit? Protažené stíny jsou pozdravy dávno mrtvým přátelům, obrazy, mžitky před očima, které jsou ukryty v podsvětí vzpomínek a neustále vyplouvají na povrch: „Každý nový fantom si táhne svou sirku / […] / Kdo ví čí tělo bude napříště z balicího papíru“ (b. Rozhlédnout se). V knize se objevují: „Nepopsané stránky svítání“, „Neděle plné knoflíkových dírek“, nebo „Pobledlé tváře oživené zapalovačem“. Jsou to momentky paměti, co zazáří jasným světlem uvnitř temného prostoru mysli před usnutím nebo naopak při probuzení a náhle všechno ozřejmí v objevné básnické zkratce. Gabriel ve své nové sbírce dospívá k určitému bodu, kde kulminuje jeho dosavadní život a „stárne jako surrealista“. Jeho básnická imaginace si tropí žerty z nejbanálnější každodennosti, ale zároveň u něj nechybí „vzpřímený životní postoj“.
Jakub Řehák
Ukázky ze sbírky:
ODJEZDY A NÁVRATY
Několik pohlavků
Stará puška jež se měří očima
Jih tam kde má být
Mezi prosluněnými klobouky
Žíznivého odpoledne
Odstřižený roh jednoho dokladu znemožňuje
Pokyvovat hlavou
Směnit v bance eura
Úřednice dlouze naříká
Ale nakonec se přeci jen promění
V kytici která se ničemu nepodobá
Je velká jako mrak ale nemá žádnou odpovědnost
Ve Vídni je stále ještě možné zaslechnout
Šepot mocnářství
Jak jsme to tušili už doma v pauzách mezi zprávami
Rozhlídnout se a vejít do kavárny
Jako kdysi vcházeli herci z neděle do pondělí
Vídeň rozložená na talíři
I jásot ozvěna kočárů kdo ví
Číšníci povlávají s elegancí a přesto to nejsou stromy
Vídeň ve dlaních jež se loví po střechách
V zavazadlech stejně podezřelých jako jejich majitelé
Vynořuje se z muzea lákavější než několik čar tužkou
Na něž jsme tak dlouho čekali
Jako všichni kteří u toho nebyli
Kdesi hnízdí kulečník
Na protějším chodníku stárne Chopin
Jen o několik metrů dál zase Haydn
Co naplat ještě přežít příliv pozdravů
Podivný údiv vlastní krve
Znovu stárnout v zemi
Krátkých kalhot a tetovaných pitomců
URČITĚ ŠLO JEN O GESTO
Neměli jsme vycházkové hole
Ani jsme nepoznali čističe bot
Všechny ty kamínky ještě nejsou podpisem
Někteří odcestovali až za moře
Aby mohli žít na účet nedělí
Ani doktoři dnes neumějí pokrčit rameny jako kdysi
Možná bude stačit jen titulek a průvod se zase rozejde
Nejde o žádné pokusy jen o pomačkaný smích
Řekněte mi
Co má společného šachovnice se skládacím metrem
Které cizokrajné rostliny rostou až ke stropu továrny
Příští stanice
Byla zase o něco delší než vyslovená věta