František Dryje patří mezi tvůrce, kteří nejen boří zažité konvence nebo polemizují s meziválečnými novátorskými literárními proudy, ale především nesmlouvavě kritickým pohledem sledují společenský vývoj. Právě na něm (a také na jeho současnosti) nacházejí příležitost uplatnit tvrdou, od oficiálních a mnohdy zkostnatělých tezí zcela odlišnou, ale naprosto legální názorovou platformu. Přitom začíná tato sbírka poměrně křehce: vpravdě básnickými, byť poněkud smutnými úvahami o naší podivné neexistenci, o tom, jak se utápíme v iluzích, o marném křísení vzpomínek (Kdy jsme se naposled smáli?). Zároveň ale pronikají i do těchto pasáží autorovy poezie stále častěji momenty, které zdánlivě lyrické pojetí zpochybňují a vzápětí se stávají se nositelem vzdoru a nezkrotnosti. Dryje se totiž mnohem více začíná obracet k vnějšímu světu, k prostoru v titulu pojmenovaném locus debilis, ke skutečnosti, která ho svírá a dusí každodenními rozbrojemi na veřejné scéně, provokuje ho politickou řevnivostí a omezeností, lidskou tupostí, hloupostí a nesnášenlivostí - a nutí ho reagovat slovy plnými hněvu, záště a zloby, jež mají své opodstatnění a jsou v tomto případě zcela oprávněná.