Knižní rozhovor česko-běloruského básníka a překladatele Maxe Ščura s čelným představitelem současného českého surrealismu, básníkem a esejistou Františkem Dryjem
Jako bonus příloha básní-pamfletů obnažující některá nehezká místa na těle soudobé české literární kritiky a kunsthistorie
„Mně šlo a jde doposud o ujasnění, ujasňování, nejen nové nahlédnutí, ale i případnou revizi vlastních, dlouhodobě promýšlených konceptů – jaksi i vzhledem k vnějšku či vzhledem k vnější argumentaci, již nemíním ignorovat, pokud je založena alespoň v relativně kriticky vstřícném referenčním rámci. Protože polemizovat se školními osnovami mainstreamové literární vědy povětšinou (!) a želbohu – či bohudík – smysl nemá. Výsledný tvar tedy i takovému subjektivnímu rozvrhu odpovídá: nejde o tradiční knižní či časopisecký rozhovor-dialog, v němž se protistrany dohadují či tázající zpovídá celebritu atp., nýbrž vlastně o mnohdy až esejistické zevrubné reakce dotazovaného na ucelenější stanoviska a kritické teze tazatelovy.“
*
„Osobně jsem přesvědčen, že surrealismus je stejně tak legitimně opoziční (rubovou) součástí i produktem této – ať už kolabující, vyhořelé nebo prostě dlouhodobě a cyklicky vegetující – civilizace, jako snad jednou z průhledných bran do dimenze jiné – nově uchopené, leč i staronové, v určitém smyslu nadčasové – možnosti prožívání lidského světa. Reprezentuje jednu z možných drah a energií, které bezpochyby produkují, nesou a pěstují cosi jako životní ‚konstantu svobody‘, mají v genech universální, mythogenní a stejně tak obrodný, tvořivý potenciál… Je to málo?“
*
„… surrealismus je opakovaně zuřivě odmítán, ba degradován pro svou mimouměleckou a antiestetickou, antiliterární bázi, proklamaci a legitimaci. Kunsthistorici a literární vědci – tehdejší, stejně jako ti dnešní – trojčí, neboť je mírnix týrnix zpochybňován jejich raison d’ être, výsostný předmět jejich zájmu, smysl jejich životů.“
*
„Duchampův pisoir nese ovšem vedle mystifikačního a obrazoboreckého i další rozměr a potenciál, jejž citlivě zaregistrovali Breton a surrealisté a inovativně rozvinuli v konceptu ‚surrealistického nalezeného objektu‘, posléze ‚snového objektu‘ či ‚objektu se symbolickými funkcemi‘…“
*
„… poesie v přímém nazření – nikoli cestou pojmové abstrakce, analyticky – hledá a identifikuje smysl ne-smyslu, stejně jako ne-smysl (takzvaného) smyslu – to je jedna z konstantních, byť náležitě specifikovaných linií její epistemologické ambice.“
*
„Kůň má čtyři nohy, kočka má čtyři nohy. Kůň je kočka?“
Rádio Jerevan
První surrealističtí básníci Breton, Eluard a Reverdy svůj první manifest publikovali deset let před narozením Jana Švankmajera. Z původních podnětných uměleckoanarchistických snah dadaistů včele se zapáleným šachistou Marcelem Duchampem vytvořili systém a organizovanou skupinu. (Filip Šenk)[1]
Breton a eluard byli
fo je fakt
surrealističtí básníci
jenomže kurva nejen
starej reverdy surrealistický básnik
vopravdu nebyl
manifest napsal vydal a podepsal breton (andré)
a nikdo jinej panebože!
a pokud měli dadaisté čelo
(a to čelo bylo u boha
a bůh byl čelo)
nikdy v něm nestál
neseděl
ba ani neuléhal
duchamp
a že byl šachista
jim bylo u prdele
surrealistická skupina
v paříži nikdy nebyla
bylo to hnutí hnutí hnutí
le mouvement surréaliste
tohle bych ovšem
tomu nevzdělanýmu
blbu nezazlíval
von to ví vlastně málokdo
ale to vostatní
to je napřesdržku
filipe šenku
zvu tě na boží súd!
a ať ti nenalejou
vod košic po frisco
to neznamená
že je venku mráz
košice nejsou
jak se domníváš
hráčky basketbalu
ale takový vošklivý
město
na slovensku
ach!
vole vole
volešenku!
FD
[1] Filip Šenk, „Spiklenec slasti surrealismu“ (LN, 2. 11. 2012).