Vytěsňované, zapuzované a zapovídané
v psychoanalýze a tvůrčím projevu
Kniha je originálním příspěvkem k literární vědě, psychoanalýze a filosofii tvůrčího procesu a představuje zcela původní příspěvek ke studiu psychoanalytických konceptů a jejich aplikace na literární a uměleckou tvorbu. Teoretické úvahy jsou v knize propojeny s konkrétními příklady z literatury a filmu, což činí knihu atraktivní pro odborníky i pro čtenáře. Autor navazuje na své předchozí práce, zejména na knihu Skutečnost imaginace: mezi psychoanalýzou a surrealismem (2015), ale její myšlenky dále rozvíjí novými.
Kniha je rozdělena do šesti kapitol:
- Pravda a sebeklam ve volné asociaci (2021)
- „Nemůžeš si ji pamatovat“: ztráta, nevědomý zločin, vina (2020)
- Doppelgänger: Já a „tísnivá důvěrnost“ (2015)
- Chybný úkon poesie a vytěsněné „sexuálno“ (2020)
- „Tak sama a prostě vyobrazena“: traumatická a sebezáchovná ústrojnost imaginace E. Š. (2023)
- Negativita ve Freudově myšlení (2022)
Každá z kapitol se zaměřuje na jiný aspekt analýzy tvůrčího uměleckého projevu a jeho recepce. Autor v různých směrech rozvíjí a hledá odpovědi na základní otázku, jakým způsobem nevědomé vytěsněné, zamlčené nebo zapovídané pohnutky a motivy formují tvůrčí akt a jak se tyto procesy projevují, zrcadlí či přestrojují a transformují v uměleckých dílech. V knize čerpá z bohaté palety literárních a filmových děl, která slouží jako základ pro jeho úvahy. Díla E.T.A. Hoffmanna, Arthura Schnitzlera, Davida Lynche, Woodyho Allena, Michaela Hanekeho, Karla Šebka, Jindřicha Štyrského, Prokopa Voskovce, Evy Švankmajerové zde slouží jako zdroje pro hlubší pochopení psychických procesů, které nacházejí své vyjádření v umění.
Ukázka z knihy:
Doppelgänger, Já a „tísnivá důvěrnost“
Potkal jsem svého dvojníka („doppelgangera“) jen jednou a dodnes jsem na to shledání a tíseň, která je před lety provázela, nezapomněl. V záznamech svých snů nacházím následující svědectví s datem 19. 3. 1991:
Ve snu se probouzím ze spánku. Vstávám. Jdu se napít nebo vymočit. Zastavuji se v koupelně, kde se začínám nějak motat. Padám k zemi a ztrácím vědomí.
Snažím se vstát. Po nějaké chvíli se mi to podaří.
Jsem hrozně unavený a chce se mi spát.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Zděšením křičím. V zrcadle vidím sám sebe, ale nikoliv jako odraz, nýbrž jako živou bytost. Všude kolem je tma. Ze zrcadla (za zrcadlem) se na sebe dívám já sám.
Mám ze sebe hrůzu.
Mohu se jen dohadovat, co to bylo za sen a jaký měl význam. V prožitkové rovině sen přinesl svíravý úlek ze shledání s někým, kdo byl mnou, ale současně byl někým jiným, někým svébytným. Nikoliv oddělená část mě samého, jakkoliv autonomní, ale někdo, kdo je mnou, ale zároveň žije svým životem „jinde“. Někdo důvěrně známý (já), ale současně tísnivě cizí (on). Někdo „tísnivě důvěrný“ (unheimlich). Někdo, kdo hrozí, že si ponechá mé Já a zmizí s ním navždy v tmách, zanechá mi jen tělo bez duše.
Byla to intenzivní zkušenost s tím, co budu následně znovunalézat v Rimbaudově zvolání „Já je někdo jiný“, ve Freudově práci Das Unheimliche, v imaginaci E. T. A. Hoffmanna (Příběh o ztraceném zrcadlovém obraze) a Davida Lynche (Twin Peaks ad.) nebo v psychoanalytických koncepcích Michela de M'Uzana, když zůstanu u bezprostředních příkladů, které mě vskutku oslovily.
V kontextu mých tehdy (1990-1991) zaznamenaných snů je to sen, který zapadá do celé snové série, pravidelně zobrazující více či méně násilné „oddělení“ té či oné mojí tělesné části (nejčastěji zubů, penisu, v jednom případě cizí hlavy) a děs vzbuzující zjištění, že ji již nepůjde včlenit zpět, někde se ztratí, povede samostatný život apod. Kastračně úzkostný moment je víc než zřejmý – hrozba oddělení a ztráty „drahocenné“ tělesné části, důvěrně vlastní i „cizí“. Uvedený sen (poslední v zaznamenané sérii) by v tomto tematickém okolí mohl být nahlížen jako zobrazení oddělené a ztracené vrstvy Já (prožitku já), které v sobě – budu-li se držet Freudových myšlenek ve studii Das Unheimliche (1919) – nese stopu znovuoživené vytěsněné nebo jinak zasuté minulosti, s jejími psychoinfantilními komplexy a opuštěnými archaickými přesvědčeními. O jejich konkrétní autoanalýzu se zde nebudu pokoušet. Ponechám si znepokojivý prožitek v původní podobě s vědomím, že nemohu s jistotou říci, s kým nebo čím (svým) jsem se setkal. Ať už se tu střetává protikladnost více či méně uvědomovaného Já s tím, co je dynamicky nevědomé (vytěsněné), tedy pudové, iracionální, démonické, nebo se rozvolňují švy, které za běžných okolností drží pohromadě samotné Já, a přibližuje se hrozba jeho rozštěpení, rozevírající temnou propast v mysli. Druhá varianta vytváří ve snovém zrcadle „dvojníka“, první navozuje svíravou tíseň.
Kdo se dívá? Oživlý zrcadlový obraz, obraz „za“ zrcadlem? Identické dvojče, replika, klon? Alter-ego? Odvrácená strana sebe sama? Odloučená část Já? - Bytost, která je Já i ne-Já současně! Doppelgänger. Démonický dvojenec.